Jitka Procházková

Invaze Ruska na Ukrajinu byl pro mě šok. Sama jsem jako dvanáctiletá zažila srpen 1968, který naštěstí nebyl počátkem války. Náš další život ale neblaze ovlivnil. Když krátce po invazi 2021 dobrovolníci vybudovali v místní sokolovně kontaktni místo pro ukrajinské uprchlíky, snažila jsem se přispět nákupem potravin, oblečením. V našem jsme začali potkávat uprchlíky, především ženy a děti, občas i starší muže. V době, kdy se komplexní organizovaná pomoc státu teprve vytvářela, vyslechla jsem občas v autobuse uštěpačné poznámky našich starších spoluobčanů na adresu zdarna nastupujícich Ukrajinců. Jak mají všechno zadarmo, a co naši lidi, matky samoživitelky, důchodci ap. Zpočátku jsem se za ty řeči styděla, potom už jsem byla naštvaná. Říkala jsem si, zda by si někdo z našich lidí uměl představit, že by si musel během okamžiku sbalit do nákupní tašky pár věcí a opustit pohodlný domov, aniž by věděl, co s ním bude dál, kam se poděje. Na prvním místě jsou to přeci lidské bytosti! S pokračovánim války mi bylo jasné, že počátečni formy občanské pomoci nepostačí. Člověka v tísni dlouhodobě považuji za jednu z nejsmysluplnějšich a nejdůvěryhodnějších humanitárních organizací. Proto jsem začala v květnu 2022 přispívat pravidelně na konto SOS Ukrajina. Když jsem se z emailových reportů organizace dozvěděla o přispěvku OSN k financováni prostřednictvím Klubu přátel, rozhodla jsem se svůj měsíčni příspěk rozdělit na poloviny mezi SOS Ukrajina a Klub přátel. Jitka Procházková